Když se podíváme na realitu dnešních dní, zjistíme, že si nemůžeme vesměs ani trochu pochvalovat. Protože pozitiv, jež provázejí koronavirovou pandemii, je věru minimum, a ani skutečnost, že rodiče třeba tráví více času s dětmi (protože děti nemohou až na výjimky do škol a mnozí rodiče pro změnu do práce), nelze v takovém případě chápat jako pozitivum.
Potýkáme se s finančními problémy, strádáme i jiným nedostatkem, jsme omezováni v pohybu i dalších možnostech uplatnění, nemůžeme využívat nejednu službu a někdy si ani koupit to, co by bylo za normálních okolností snadno k sehnání… A dost možná to nejhorší, co ovlivňuje naše pocity z těchto omezení, je fakt, že nevíme, kdy a jak to skončí. Termíny definitivního konce omezení se posouvají, tu se uvolňuje a tu pro změnu přitvrzuje, tu se mluví o tom, že bylo nalezeno řešení, aby se zakrátko ukázalo, že to nefunguje a bude se na to muset jít jinak, tu se mluví o spáse v podobě vakcinace, jež se ale nakonec nekoná ani v minimálním avízovaném objemu…
Lidé to prostě vidí černě. A nejen obyčejní lidé, ale třeba i Český statistický úřad, který mluví aktuálně o tom, že má naše země před sebou pět černých let. Dalších pět let, kdy se lidem nebude žít tak, jak by bylo záhodno. Protože tu prý (a zdá se mi, že je to pravda) máme ten nejhorší hospodářský propad od vzniku České republiky a druhý nejhorší od války. Naše ekonomika se propadla v loňském roce víc než za finanční krize roku 2009 a hůř tak u nás bylo jenom v roce 1991, kdy po pádu socialistických režimů zkrachovaly východoevropské trhy.
Kdeco se u nás zastavilo, podniky se uzavřely, lidé omezili nedobrovolně své výdaje, a to se na ekonomice nemohlo neprojevit. A můžeme být ještě rádi, že nás před tím nejhorším zachránili zahraniční ekonomičtí partneři, zahraniční odběratelé. A běda nám, kdyby ztratili Němci zájem a nechali nás v tom.
Podle ČSÚ máme zkrátka před sebou pět nehezkých let. A doufejme, že po této pětiletce bude zase líp.
