Když se obchody a mnohá další místa, v nichž se provozují ekonomické transakce, zavřou, když se zakáže lecjaké podnikání, které by mělo přinášet zisk, ale kvůli zavření ho nepřináší, když lidé přijdou o práci a nevydělají si nebo musí zůstat s dětmi doma za pouhou část svých obvyklých příjmů, a když lidé dostanou strach a začnou škudlit na všem, na čem se třeba i jenom preventivně ušetřit dá, je naprosto logické, že se přestane dařit i státní ekonomice jako celku. Že si pohorší i instituce zvaná stát, která je právě na odvodech z příjmů takových podniků a lidí závislá a bez daní v podstatě nemá šanci na existenci.
A to se stalo, jak všichni dobře víme, v posledním roce i u nás v České republice. Jenom těžko bychom tu našli člověka, kterého se problémy vzniklé v souvislosti s pandemií nedotkly, není mnoho firem, které by navzdory omezením a dalším problémům netratily a dokonce z toho profitovaly.
Prostě se pokazilo pomalu všechno, co se pokazit dalo. A problémům naší ekonomiky ještě ani zdaleka neodzvonilo, tyto se nás jen tak nepustí.
Ani Česká národní banka není ve svých prognózách do budoucna optimistická a očekává další zhoršení vývoje veřejných financí, tedy situace ve státním rozpočtu.
Zatímco stát i v takzvaně dobrých letech hospodařil se schodkem v řádu desítek miliard, nyní se projevují důsledky pandemie a všeho, co z těchto vzešlo, a ČNB tak očekává, že nám deficit veřejných financí vzroste na 6,5 procenta hrubého domácího produktu, což je znatelně více, než se odhadovalo loni. A ani loňské prognózy pro příští dva roky, které národní banka zveřejnila, se zjevně nenaplní a budou nepříznivější.
Naše vláda by nás tak měla letos zadlužit ve výši 43,3 procenta hrubého domácího produktu a příští rok dokonce 46,7 procenta. A obdobně pesimistická jsou i očekávání ministerstva financí.
Ovšem už na konci příštího roku bychom prý měli dosáhnou předkrizové ekonomické úrovně. Jestli ovšem do té doby nezkrachuje i to, co nám tu pořád ještě nějak přežívá.
