Prožíváme právě nelehkou dobu. Dobu, v níž mnozí strádají a mnozí už dokonce ani nevědí, kudy kam. Dá se říci, že většina prostých lidí nějak doplatila na opatření, jež se činí v rámci boje proti pandemii, a to v nejlepším případě jenom omezením možností někam chodit a něco si koupit nebo užít. Často jsme na to ale doplatili i po finanční stránce, a ti, jež nazýváme obyčejnými lidmi, se tak stali v rámci onoho rčení o tom, že bohatý chudému nevěří, těmi chudými.
A proč platí, že jim ti bohatí, tedy ti tam nahoře, nevěří? To se dá vysvětlovat nejedním způsobem.
- Třeba tím, že se plošně zakazovalo a zakazuje kdeco, co mohlo být potenciálně pandemii nahrávající, jakkoliv tomu v reálu možná ani tak nebylo nebo se to nemuselo řešit zase až tak drasticky, ekonomicky katastrofálně.
- Nebo tím, že se lidé napřed ožebračili zmíněnými opatřeními a až dodatečně se někdo tam nahoře začal aspoň trochu zajímat o to, zda mají z čeho žít a zda by se jim nemělo nějak pomoci.
- Nebo že ti tam nahoře s lehkým srdcem opakovaně navýšili deficit státního rozpočtu, bez ohledu na to, do jaké situace tím uvrhli náš národ do budoucna.
- A o tom, kolikrát ti tam nahoře nakázali, jak se má lid chovat, a pak se tím sami neřídili, aniž by je za to vesměs čekal nějaký postih, ani nemluvě.
A stalo se to, co se muselo stát. Když není důvěra na jedné straně, není ani na straně druhé. A tak už nevěří ani pověstní hladoví těm sytým. Lidé už dnes často nevěří opatřením, jež nevedla k vytouženým výsledkům, a nevěří už ani tomu, že by šlo mocným, ‚sytým‘, o blaho těch ‚hladových‘. A to ani ve finančních, ani v jiných ohledech.
A tak se zakazuje a povoluje, uvolňuje a přitvrzuje, asociálně obírá a sociálně podporuje. A to je to nejhorší, co nás mohlo potkat, je to daleko horší než pandemie samotná. Protože až lidem definitivně dojdou peníze a trpělivost, zavládne zoufalství a chaos. A to nemůže skončit dobře.
