Když porovnáme naše současné a bývalé příjmy, můžeme dospět ke zjištění, že zde nesporně došlo k nemalému růstu. Kdybych třeba já porovnal svůj současný plat s tím, co jsem bral za oněch časů, kdy jsem do prvního zaměstnání nastupoval, vyjde mi, že jsem si za tu dlouhou řadu let polepšil asi devítinásobně. Což vypadá samozřejmě hezky, dokud si ale neověříme, co za stejnou dobu udělaly s mými příjmy ceny všeho, bez čeho se nedá nebo nechce obejít. Protože když se to učiní, rázem mi přestanete závidět. Protože rostoucí reálná mzda je něco výrazně jiného než to, že se zvyšuje číslo na výplatní pásce.
A je skutečností, že z reálné mzdy nemůže mít na rozdíl od mzdy nominální radost daleko více lidí. Protože máme sice peněz v průměru víc a víc, ale nejednou pro nás tento nárůst neznamená kvalitnější život. Ba dokonce v dnešní době chudneme nejvíce za poslední dvě desetiletí. Nikdy v posledních čtyřech pětiletkách jsme si nepohoršili tak jako právě v letošním prvním čtvrtletí. Kdy sice naše průměrná mzda vystoupala na skoro osmatřicet tisíc korun a medián mezd byl o šest tisíc nižší, ale nebyl to důvod k přehnanému optimismu, protože tak činil meziroční nárůst průměrné mzdy sedm procent, ovšem ve skutečnosti vlivem více než jedenáctiprocentní inflace poklesla naše koupěschopnost o víc než tři a půl procenta. A podobný pokles jsme u nás zaregistrovali naposledy v roce 1998.
94 procent našich zaměstnanců si tak v letošním prvním čtvrtletí pohoršilo a jen třem procentům naopak přálo štěstí v podobě růstu příjmu překonávajícího výši inflace. A kvůli vysoké inflaci se nám bude podle ekonomů zhoršovat naše situace i po zbytek letošního roku. A poklesne naše životní úroveň. Protože nám jen tak někdo na mzdě nepřidá tolik, kolik by bylo potřeba, abychom se měli aspoň stejně jako doposud. A kdyby přidal, vznikl by tlak na růst inflace, která by nám dále a ještě více uškodila a byli bychom ve stejných problémech znovu.
A tak si budeme muset utáhnout opasky. A čekat na lepší časy.
