Pokud si chce dnes někdo koupit dům nebo byt, zkrátka nemovitost, ve které by mohl žít, musí rozhodně počítat s tím, že nenakoupí takzvaně za hubičku. Bude tomu právě naopak – zřejmě zjistí, že tolik peněz, aby si mohl podobný výdaj dovolit, nemá a jen tak ani mít nebude. Ovšem navzdory tomuto zjištění to člověka neodradí a on od koupě své vlastní střechy nad hlavou neustoupí.
Ale kde vezme někdo takový peníze, jež nemá? Obvykle jedině tak, že si vezme hypotéku. Protože takovýto dlouhodobý vysoký úvěr je nejednou tím jediným možným řešením a východiskem. Jinak se to prostě nezvládne.
A tak si lidé berou hypotéky, aby mohli bydlet v jakoby svém a nakonec skutečně svém. A vezmeme-li si dluhy, které naše domácnosti mají, tvoří více než tři čtvrtiny z těchto právě hypotéky.
Na úvěrech za bydlení tak u nás v současnosti dluží lidé řádově jeden a půl bilionu (tedy milionu milionů) korun.
A co ti, kdo si ani hypotéku nemohou dovolit a ony značné peníze nemají ani ve vlastní kapse? Ti bydlí, jak se jenom dá.
Předpokládá se tak, že asi 61000 našich domácností, to znamená až 165000 lidí včetně jednapadesáti tisíc dětí, žije někde v provizoriu, v nevyhovujícím bytě nebo vůbec nikde. Přičemž je tento problém rozšířen zejména v největších městech, a pokud se bavíme o regionech, pak v severních Čechách a na severní Moravě.
Mezi ohrožené skupiny patří stále častěji i starší spoluobčané, kteří už tvoří celou pětinu lidí žijících na ubytovnách, a z nich pak především vdovy.
Je jasné, že život někde v provizorním přístřeší, na ubytovně, v azylovém domě, nevyhovujícím bytě, ústavu nebo dočasně u příbuzných a známých není žádné terno. A je chabou útěchou, že i to je lepší než osud asi jedenácti až sedmnácti tisíc našinců, kteří nemají vůbec kam jít.
A to jenom proto, že je prostě bydlení nad finanční možnosti normálního našince.
