Někteří lidé ve společnostech jako je ta naše úspěšně soukromě podnikají. A v takovém případě se mají pochopitelně dobře, často lépe než všichni ostatní.
Někteří z jim podobných lidí ale podnikají i tu více a tu méně neúspěšně, a v tom případě jim nemusí být třeba ani co závidět.
Někteří lidé se nechají zaměstnat u dobrých zaměstnavatelů na lukrativních postech. A pak se jim peníze třeba jenom hrnou.
Jiní nemají to štěstí, pracují v méně nebo i málo výnosných profesích, a pak se pochopitelně ani zdaleka tak dobře mít nemusí.
A jsou tu samozřejmě i lidé nepracující, nezaměstnaní, kterým se po finanční stránce samozřejmě nevede valně.
Zkrátka a dobře se někomu z nás vede a jinému ne. A když pak přijdou doby jako je naše současnost, pak je pochopitelně víc těch, kdo se ocitají v tísni až na mizině, než těch, kterým se i nadále daří dobře či dokonce stále líp.
A proto je sice skutečností, že u nás vyrostla průměrná hrubá měsíční mzda v letošním prvním čtvrtletí o 7,2 procenta, konkrétněji tedy o 2533 korun, což nevypadá ani trochu špatně, jenže současně zapůsobil i vliv více než jedenáctiprocentní inflace, a tak jsme si ve skutečnosti v průměru pohoršili. A nejen v průměru.
Nikdy v posledních letech jsme nechudli tak rychle jako právě dnes. Devadesát čtyři lidí ze sta našinců si pohoršilo, a štěstí přálo naopak jedině lidem pracujícím v peněžnictví a pojišťovnictví či na trhu s nemovitostmi. Zatímco mezi nešťastníky, kteří odskákali inflaci nejvíce, jsou lidé zaměstnaní ve veřejné správě, zdravotnictví, sociální péči a vzdělávání.
A nejen že jsme si pohoršili v uplynulých měsících, ale prý to tak bude pokračovat i po celý zbytek roku. Reálné mzdy nám budou i dále klesat a my budeme mít stále míň na utrácení. Nebo tedy třeba i víc na utrácení, ale míň toho za své peníze dostaneme.
Což má snad jediné pozitivum. Že si třeba začneme víc vážit toho, co máme. A přestaneme tolik plýtvat s tím, že si to přece můžeme dovolit.
