Je smutnou skutečností, že necháme-li peníze ležet jenom tak ladem, pak nám i v tom nejbezpečnějším trezoru nezůstane jejich hodnota zachována. Čím větší totiž panuje na trhu inflace, tím rychleji klesá množství toho, co si za ně můžeme pořídit. A je pochopitelné, že to nás coby majitele úspor nemůže těšit. Protože čím víc si našetříme, tím víc také vlivem inflace ztrácíme. Čím déle jenom otálíme s utracením takových peněz, tím menší je jejich reálná hodnota.
Ovšem je v podstatě jedno, necháme-li si peníze ležet doma nebo je vložíme na nějaký běžný účet, vkladní knížku nebo obdobný produkt finančního trhu. Tady jsou úroky téměř nebo i doslova nulové a nárůst, pokud je tu vůbec nějaký, tak nemá naději inflaci překonat.
Člověka by tak mohlo napadnout využití nějakého spořicího účtu. Jenže zatímco je to lepší nápad než účet běžný, ani tady to není ideální. I zde je úročení daleko za inflací, a tím jediným, kdo tu lehce přijde k penězům, je stát, který si navíc z takových úroků bere patnáctiprocentní daň.
Termínované vklady nejsou o nic větší terno. Úroky jsou tu ještě nepatrně vyšší, ovšem ani ty inflaci nepokoří, a navíc tu člověk ztrácí dočasně možnost svými volnými penězi disponovat.
Ještě o něco lépe na tom můžeme být, pokud vsadíme na stavební spoření. Jenže tady musíme investovat minimálně šest let, a aby to bylo nejvýhodnější, nemůžeme ukládat peněz ani málo, ani moc, aby se co nejefektivněji využil státní příspěvek.
Boj s inflací neprohrajeme, když vsadíme na státní protiinflační dluhopisy. Jenže i zde se musíme smířit s tím, že budeme mít k investovaným penězům jen omezený přístup.
A máme-li miliony, uděláme tedy možná nejlépe, když je v dnešní době investujeme do nemovitosti, do koupě bytu, který následně pronajmeme. Protože to obnáší v posledních letech zisky i v řádu desítek procent. Otázkou však je, jak dlouho ještě, když jsou u nás nemovitosti nadhodnocené. A jejich ceny tak mohou jednoho dne spadnout. Stejně jako hodnota našeho jmění. Které tedy vlastně není jak jistě ochránit.